Vývojová kineziologie v józe

Vývojová kineziologie je aktuálně velmi trendy a vypadá jako něco, co se na chvíli objevilo a zase to za pár let odezní. Možná ano, ale to, co nám vývojovka přináší, je v józe již ukryto a nová metoda jen upozorňuje na to, co jsme zapomněli. Na něco, co jsme uměli již jako děti. 

Jógové pozice u dětí nejsou vždy dokonalé, ale jsou funkční přesně pro vývojový úsek, ve kterém se dítě nachází. Na rozdíl od klienta na lekci, který chce okamžitě zvládnout pokročilé ásany, respektuje dítě své tělo a pracuje nejen s polohou kloubů a napětím svalů (nezamykejte kolena a zapojte střed těla), ale především s kooperací CNS, svalů, kloubů, oběhového i lymfatického systému...prostě celého těla. Jak?

Jednoduše. Cílem dítěte není pozice psa tváří dolů. Nebo pozice bojovníka. Cílem dítěte je zvednout se do stoje. 

Nemusí oslovovat zvlášť koleno, stehno, břicho a vyvolávat opěrnou funkcí svých končetin. Jen řekne tělu, že si chce stoupnout. Až takhle jednoduché to je. 

Podaří-li se nám iniciovat v klientech, i v sobě samých, primární pohyb, ušetříme si velké množství mnohdy ne zcela funkčních příkazů. Naše tělo, řízené CNS, totiž přesně ví, které svaly zapojit. Povíme-li mu, co je cílem pozice. 

Podívejme se na jednoduchou pozici. Pozice psa obličejem dolů. Odpočinková pozice, u které většina začátečníků odpočinek nenachází. Často jsou zahlceni velkým množstvím příkazů, od ramen a lopatek počínaje, směrem kostrče konče. Většina začínajících jógínů ale vůbec netuší, kterým směrem mají kostrč. A tak v nepohodlné pozici vyčkávají, gravitace je tlačí dolů, zápěstí bolí, bedra jsou zakulacená a instruktor kolem nich běhá, opravuje lopatky a tahá pánev vzad. V nejhorším případě se spokojí s instrukcí tlaku pat k zemi a zkrácenému klientovi vytvoří tzv. piriformis syndrom. 

A jóga má hned další oběť. A opět o něco horší pověst. 

Ale ani pečlivý a anatomie znalý instruktor nemá často vyhráno. Přes množství instrukcí se tělo klienta ne a ne srovnat. No, jak by taky mohlo, když doposud nedostalo instrukci k tomu, co má udělat. Čím více (byť kvalitních) povelů člověk dostává, tím více se ztrácí v tom, co má vlastně udělat. 

A co má tedy udělat? Jaký je záměr pohybu v této pozici? Představte si dítě, které leze po čtyřech. V jednom okamžiku se rozhodne, že by se chtělo postavit. Ale nikde žádný botník, skříňka, nic. Takže se zastaví, odtlačí se od dlaní, pánev se šikmo vytahuje směrem vzad a nahoru, váha se přenáší z dlaní na chodidla a dítě se dostane do svého úplně prvního dřepu. Heuréka. 

Jaké tedy budou instrukce? Odtlačit se dlaní, přenést váhu vzad, pánev cestuje šikmo nahoru a dozadu?

Ne, že by to bylo špatně. Ale nezapomněli jsme na něco? 

Klient stále neví, co má chtít. Jeho cíl totiž není odtlačení a přenesení váhy. Jeho cíl není zvednutí pánve vzhůru. Jeho cíl, jeho záměr, je zvednutí se do stoje. 

To je celé. Chceme se dostat z pozice na čtyřech do dřepu, abychom si mohli stoupnout a odejít najít nejbližší pastelku, kterou pomalujeme rodičům gauč. Nebo jen odejít, pokud jsme už dospělí. 

Ať už s pastelkami nebo bez, pokud naše CNS ví, co se chystáme udělat, osloví všechny svaly a klouby v našem těle a řekne jim přesně, co a jak udělat. Ano, i ty lopatky osloví. I to pánevní dno. I tu toulající se kostrč. My pak v pohybu jen zastavíme a prodýcháme. 

Téměř všechny pozice v józe mají nějaký svůj vývojový původ. Pozice kočky - lezeme dopředu. Pozice bojovníka - zvedáme se do stoje přes nakročení. Pozice psa tváří nahoru - chceme se podívat před sebe. Vše má svůj záměr. Pokud budeme záměr znát, naše tělo s námi bude spolupracovat mnohem ochotněji. A pokud jde o instruktorskou práci - nic lektorovi jógy neusnadní korekce tak, jako dobře sdělený záměr pohybu.